Diários de Madrid

..aneb jak se tady máme, tak zjistíte po každém dni právě zde. Autor bude každý den jiný, těšte se.

Diários de Madrid (Deníky z Madridu)

1.den

Ani nevím, jak se jmenuju

Celé to začalo ve čtvrtek kolem poledne. Přichází studentka čtvrtého ročníku s provinilým výrazem na tváři: „Pane profesore, já jsem zjistila, že na letence mám asi jiný jméno, než v občance“. „Jak to“, podivím se. „Na úřadě mi totiž řekli, že mám moc dlouhý jméno, a to druhý křestní se jim tam prostě nevejde, tak ho tam nemám“, sděluje mi studentka objevně po čtyřech letech vlastnictví občanského průkazu. „Tak proč neletíte na pas?“, zkouším to. „Tam mám zase navíc mezi jménem a příjmením ´von´ a není tam ani -ová“. Jsem rád, že sedím, protože se hůř omdlívá a taky hůř vstává nato, abych někomu něco udělal. S větou: „To nějak vyřešíme“ ji posílám pryč. Chvíli přemýšlím, jestli to nenechat být, nakonec jméno měním za poplatek. Den předem jsem zase nahlašoval v pořadí druhý invalidní vozík, tentokrát pro studentku s potrhanými vazy v kotníku. Teď už nás nemůže nic překvapit. V sobotu ráno máme sraz na letišti v 9:30, krásný čas říkám si, to aspoň nikdo nezaspí. Asi 20 minut po čase domluveného srazu se studenti volně dotrousí na místo a začíná počítání. Chybí jeden kus. Okamžitě dotyčné píšu. „Já se strašně omlouvám, já zaspala, ale už vyrážím a přiletím k Vám jako blesk“. Zatím rozdávám vytištěné letenky a jdeme na odbavení, nějak snad doběhne. Při rozdávání letenek se ozve ten nejméně pravděpodobný hlas, je to hlas Margarity: „Ehm, Honzo, mně tady chybí ještě jedno jméno, my Španělé máme přece dvě“. Nevím, jestli mám zuřit nebo se smát. „Jdi k přepážce, a hlavně jim nic neříkej“, vysílám moji kolegyni. Teď už je třeba zvolit zatloukací taktiku. Odbavení proběhlo bez problémů. Většina jde na osobní kontrolu, čekám na opozdilce a předběžně jsem přes Messenger informován, kudy jede taxík. Nakonec se přiřítí (jako blesk) po asi 45 minutách od srazu. Všechno se stihne. Letadlo má nakonec 45 minut zpoždění, takže prý vlastně ani o nic nešlo. V letištní hale aspoň dokoukám reprízu zápasu ČR – Anglie a odmítám nastoupit do letadla, než uvidím gól, který má přijít v 85.minutě, krása. Přistání v Madridu probíhá bez problémů, většina českých cestujících o sobě dává vědět dvojitým potleskem. Při dopravě z letiště do hotelu narážíme na různé obtíže: nefunkční výtahy, nízkopodlažní vlak, který má palubu zhruba metr na výšku od nástupiště, ale statní jedinci Štěpán a Jáchym si s tím poradí (díky kluci). V 18 hodin se konečně dostáváme na náš hotel, trochu bojujeme s výtahem, který je tak z počátku 30.let, ale všechno se daří. Drobné komplikace hravě překováváme, jako třeba to, že je nutné uštípnout zámeček u jednoho kufru, který nelze otevřít. (Myšlenku, že majitelka klíče si vzala z letiště jiný kufr, jsem rychle zapudil). Běžíme na večeři na jejímž konci dostává celý stůl o dvaceti lidech jeden účet (taková jižanská specialita), následně se v Madridu spustí věc nevídaná – průtrž mračen. Vracíme se do hotelu a padám do postele...už ani nevím, jak se jmenuju. (J.Kubíček)

2.den (neděle)

Ráno začalo krátkou procházkou do místního Lidlu, abysme si nakoupili student friendly jídlo, jelikož své kapesné chystali na pondělní prohlídku Mala Saña (aneb vintáž store). Směrem k Templu Debod jsme byli okouzlení gigantickými budovami na ulici Granvia. U egyptského chrámu (Templo Debod) jsme si udělali tradiční fotečku, kterou můžete vidět na našem instagramu, a nebo Facebooku. Během obědové pauzy si naše chicas skočily do Primárku, jež bylo velkým zklamáním. Neodnesly si nic kromě několika kalhotových pyžam... Odpoledne jsme strávili prohlídkou Ayumienta, tedy místní radnice. Vyšplhali jsme se až do posledního patra. A tam jsme to uviděli. TO. Tu krásu Madridu z ptačí perspektivy. Závěrem našeho dne (během kterého jsme ušli 27 301 kroků) byla další procházka během, které jsme mohli spatřit některé památky i během večera.
Terka Mošová & Valerie Fleissigová

3. den (pondělí)

Dnešek začal ranní procházkou k Museo de Prado. I přes unavené ťapičky a bolavá záďíčka jsme vystáli frontu a dostali se k perlám umění. Viděli jsme: Boshe, Rembranta, Rubense, Goyu, Velazqueze a podobné. Poté jsme měli čas na vaření a odpočinek. Po kulinářských zázracích a pospáníčku jsme se vydali do Malasañi, kam se speciálně těšil pan profesor Kubíček, protože je to čtvrť plná secondhandů a jak říká “vintáž” obchodů. Pršelo a foukalo, ale to nás nezastavilo, teda asi jen mě.
Po návratu domů se chodbou zase roztáhla vůně, co nahání hlad a bylo to jako vždycky z pokoje 31.
Po večeři jsme měli ještě chvilku času, ale v postelích jsme měli být co možná nejdřív, protože zítra jedeme do Toleda.
Viktorie Isabella Ter-Akopow

4.den (úterý)

Den začal v 9 hodin srazem před apartmány. Po menších problémech s různě nemocnými členy naší výpravy jsme vyrazili do Toleda. V plánu byla dvě muzea a jedna katedrála. První jsme navštívili museo Sefardí(v podstatě synagoga, která mapuje osudy Sefardských Židů), druhá zastávka byla museo del Greco, kde byl ubytován původem řecký malíř, který se později přestěhoval do Španělska a tam se stal velmi slavným. Mohli jsme vidět, jak jeho obrazy, tak i dům, ve kterém žil. Jako poslední jsme navštívili La Catedral de Toledo, a za nás nejhezčí zážitek dne. Katedrála z venku i zevnitř působí monumentálně. Co je zajímavé na Toledu, že to před Madridem bývalo hlavní město. Také je to město tří kultur, v minulosti tady spolu žili a vycházeli jak muslimové, Židé, tak i Křesťané. Výlet jsme zakončili zmrzlinou a společnou večeří, kterou uvařila naše spolužačka.

Ashley Zuckersteinová & Andrea Moudrá

5. den (středa)

Ráno jsme vstali všichni nádherně vyspalí a vyrazili jsme do chrámu, kde měli sochu člověka, který založil odvětví křesťanské sebepoškozování-podporující církve, Opus Dei. Z té sochy šel vycítit strach a nebylo člověka, který by se nerozklepal když kolem ní procházel. Po návštěvě královského paláce jsme vstoupili do zbrojnice, kde se každý z nás viděl v uniformách udatných rytířů bránící krále v dobách dobrých i zlých. Povedlo se nám shlédnout obrazy nejslavnějších světových umělců, jako Salvador Dalí nebo Pablo Picasso v nuzeu Reina Sofía. Po naší odpolední procházce v parku se 40m od našeho hotelu odehrávala největší demonstrace v celém Španělsku, kde policie drtila lebky nevinným prostestujícím Španělům.

Lubomír (Bubla) Miškovský

6. den El Escorial

Dnešní den začal jinak než jakýkoliv jiný. Místo dlouhých procházek jsme se vydali na hodinovou jízdu vlakem zvaným cercania a cestou jsme sledovali španělskou krajinu, na které běželi srnci a divočáci. Po příjezdu jsme se vydali na z prvního pohledu nezdolatelný kopec a po jeho vyšlápnutí jsme se dostali ke slavnému Escorial. El Escorial je mauzoleum, klášter a palác. První věc, která doposud byla typická pro každou naší návštěvu, tak bylo obdivování krásných španělských fresek. Celá prohlídka nám trvala necelé 2 hodiny a pak jsme šli do místní
nádražní restaurace na jídlo.

Tonča Litváková

7. den Monasterio de las Descalsas, Pargue de Buen Retiro

Ráno jsme se probudili do lehce zamračeného a upršeného Madridu, ale to nás rozhodně neodradilo od jeho dalšího prozkoumávání. Dopoledne jsme navštívili klášter Monasterio de las Descalzas, v kterém momentálně žije 19 jeptišek (pan profesor Kubíček byl velice zklamán, že jsme je neviděli). Poté jsme šli do Parque Retiro, krásného a poměrně rozhlehlého parku, v kterém jsme kromě stromů, laviček, běžců a maminek s dětmi mohli vidět například nádherný Palacio de Cristal anebo Bosque del Recuerdo. (Stromořadí, které bylo vysázeno na památku obětí teroristických útoků).

Odpoledne, protože byla většina z nás už unavená, jsme si šli odpočinout a ti čilejší z nás obráželi obchody (někteří si šli dokonce znovu vystát frontu do místního Primarku!). Jako zakončení nás čekala společná typická španelská večeře, která byla opravdu rozmanitá a každý si na ní pochutnal. Po večeři se pár unavených jedinců odebralo do los apartamentos a ostatní šli ještě na paseo nocturno, během které jsme nasávali krásnou atmosféru Madridu a viděli další místní skvosty, jako například i obrovskou španělskou vlajku (která má 21 metrů na délku!). Po procházce jsme, již tradičně, zamířili do Musea del Jamón užít si poslední večer v Madridu.

Bára Seidlová