Gymnázium JANA PALACHA PRAHA 1 - učíme jinak
English versionGerman versionEspaňolVi?t

Zprávy z Kréty

Postřehy z jednotlivých dnů výpravy na Krétu.

Pátek, 10.11.2006
Sandra Piťhová

Sraz 9.11., 23:30, Autobusové nádraží Florenc

Po nasednutí do autobusu, pětihodinové cestě a shlédnutí American Pie - ani nevím kolikátého dílu - nás "autobusák" vyplivl na letišti v Mnichově asi okolo 4:30 ráno. Byli jsme slisovaní jak paragrafy mezi činely. Tam jsme strávili úmorných pět a půl hodiny čekáním na letadlo, které
naštěstí nemělo velké zpoždění! Tři hodiny jsme tvrdli na sedačkách a čekali na to až nám na tabuli naskočí náš let, který odlétal až v 10:30. Si to představte: sedíte "žádnej" obchod "otevřenej" a cizojazyčný časopisy. Konečně jsme se přesunuli do další místnosti na
letišti s výhledem na letištní plochu. Kafem, autem Audi a čtyřmetrovým fotbálkem, který některé z nás velmi fascinoval. Po nástupu do letadla jsme se uvelebili na sedadlech v zadní části letadla. A divili se dvěma věcem. Proč je v letadle tolik much a proč jsou zaměstnanci aerolinie
tak nafrnění a při jakékoli otázce více nepříjemní?! Let s obědem trval přibližně tří hodiny. Po příletu do Thessaloniki nás překvapil za 1. akcent Řeků a za 2. míra čistoty na letišti. Let z Thessaloniki do Heraklionu jsme měli nahlášen až na sedmou večer tak jsme si, pro
ukrácení chvíle (podotýkám dalších pěti hodin), šli posedět do bufetu naproti letišti, kde neznali ani slovo anglicky ani německy, což pro nás byla malilinká komplikace, ale poradili jsme si. Po všech kontrolách jsme se konečně zase uvelebili v o 100 % lepším letadle a o 100 % lepším
personálem do sedaček a čekali na povolení ke startu. Naštěstí jsmeznova přistáli bez komplikací. Sice tlak s námi nemocnými (Marianou a mnou) dělal divy, ale neumřeli jsme bolestmi, i když to bylo na hranici únosnosti. Na letišti na nás čekali Řekové s milým příjemným úsměvem a
s ochotou nás odvést do hotelu Irini, ve kterém jsme Jana, Mariana a já vyfásly nejlepší výhled na moře, který nám (nebudu jmenovat pana Dána ani pana Jandu) záviděli od té doby, co jsme se ubytovali. Honzíkovi. jsme zase záviděly my velikost jeho balkonu, který byl asi dvakrát větší
než náš. Po sprše jsem padla za vlast a p. Janda, p. Dán, Honza, Mariana
a Jana šli na večeři našimi kamarády z Itálie. Takto jsem prožila, ve
zkratce, celý den tzn. 10.11.2006.

P.S. Bližší info osobně nebo se obraťte na mého právního zástupce.

S pozdravem Piťhová Sandra (Kréta)
_______________________________________________

Sobota, 11.11.2006
John Foustka

Po úmorné cestě na Krétu jsem si konečně odpočinul a druhý den, tj. v sobotu, jsem byl plný energie a dychtivý po zážitcích. Po snídani jsme se sešli na recepci našeho hotelu a spolu s Italy jsme vyrazili na sraz s Řeky, který byl nedaleko od hotelu. Po vzájemném představení jsme
nastoupili do autobusu, který nás měl zavést do města Chania. V autobuse jsme zůstali další dvě hodiny, a tak jsme měli možnost se poznat navzájem. Povídali jsme si o všem možném, dívali se z okna na krétskou krajinu, učili jsme se slovíčka v jiných jazycích a zabíjeli jsme čas.
Když jsme dorazili do Chanie, už dávno pršelo. Běželi jsme se schovat do blízké tržnice, kde jsme se pak zdrželi bezmála další půlhodinu. Na tržnici jsme si prohlíželi zboží levné i dražší, já pak zakoupil od jednoho prodavače deštník, který mi po sléze přišel dosti vhod. Až se všichni setkali, na plánu jsme měli prohlídku města, která vedla skrz uličky a ulice, ale problém bylo, že stále víc a víc pršelo.
Autobus nás po sléze měl čekat v přístavu, kam jsme ale nedošli z důvodu vysoké hladiny moře. Ukryli jsme se pod nějakou římsu a začali se fotit. Co jiného může člověk v takovém počasí dělat? Nezbývalo nám nic jiného, než se bohužel vrátit zpátky na tržnici, kde nás měl čekat
autobus. Tak jsme vyrazili v mokrých bundách zpět.
Mezitím mi natekla do bot voda. Nebylo to zrovna příjemné. Po návratu na tržnici na nás skutečně ten autobus čekal a my rychle naskákali dovnitř do tepla a sucha. Pak jsme jeli na oběd. Přijeli jsme do stylové restaurace, naštěstí už nepršelo. Jídlo již bylo předem domluveno, a tak
s námi počítali. Usedli jsme za stoly a čekali. Za chvíli nám začali nosit předkrmy, jeden za druhým, a my jsme se mohli ujíst. Pak přišel na řadu hlavní chod a na závěr samozřejmě také desert. Z jídla zmíním jen dobré maso různých druhů a typické tzatziki. K pití jsme pak dostali
sklenici dobrého bílého vína a jinak, co kdo chtěl. Pak, když už měla většina lidí dojedeno, nám Řekové předvedli svou hudební a taneční dovednost a my jsme se, pouze někteří, přidali do tance s nimi. Bylo hezké sledovat tradice jiné země. Moc se nám to všem líbilo.
Po vydatném obědě, pro mě i večeři, jsme se zas postupně naskládali do autobusu, který zas omývala voda, stejně jako nás. Už se začalo pomalu stmívat a mi vyrazili zpátky do hotelu. Byli jsme všichni dosti unavení a utahaní z celého dne.
Měl jsme radost z nově nabytých zkušeností a těšil jsem se na svůj pokoj, až si dám sprchu, až si lehnu do postele a nakonec, až usnu.
Dobrou noc.

_______________________________________________

Neděle, 12.11.2006
Jana Branišová

Upozorňuji, že všechno, co zde je napsané pochází pouze z mé hlavy, z vlastních pocitů a dojmů. A také doufám, že to co tady práve čtete, není zcenzurováno zasedlými profesory/profesorem. Nebudu nijak konkrétní, ale pan profesor Dán….

Dnešní den je druhým, co trávíme na totmto kouzelném ostrově. Musím říct, že nezačal moc dobře. Nejdřív nás probudil budík s melodíí finské polky (hrůza) a poté následovalo dvojnásobné volání pana prof. Dána, který nám svým „tohle je budíček, holky, uvidíme se na snídaní“ vstávání také nezpříjemnil.
Snídaně byla, jak jinak, než velice dobrá, jen jsem si myslela, že když se hodně najím, budu mít dostatek sil zvládnout celodenní chození, myšlení, mluvení atd.…Bohužel. Ačkoliv jsem se velice snažila, nešlo to. Moje nohy se rozhodly, že budou bolet a nenechají mě užít si první meeting, ani prohlídku Knossu. Nevím z čeho by to tak mohlo být, ale možná z mé sportovní abstinence, nebo proto, že jsem se na dnešek moc dobře nevyspala. Budu muset obojí nějak dohnat a to možná co nejdřív.

Meeting se konal ve zdejší střední technické škole.Jelikož byl první, mluvilo se (lépe řečeno pan prof. Dán mluvil) hlavně o tématu letošního projektu a nejvíce jsme se zaměřili na práci z naší webovou stránkou. Tyto dvě věci nám zabraly asi tak hodinu a půl, poté jsme byli obdařeni milými suvenýry (učitelé samozřejmě dostali víc, i když nechápu proč, jelikož si to vůbec nezaslouží!!! ) a výbornou svačinou.

Tak ještě pár společných fotek před školou a hurá na Knossos. Za normálních podmínek bych se opravdu těšila, ale představa, že budu hodiny bloumat po paláci s mojí neuvěřitelnou bolestí nohou, byla úděsná! I přesto byla však prohlídka velice zajímavá a krásná. Myslím, že jsme se dozvěděli (no, vlastně spíš oni! se dozvědili, protože já jsem ke konci už vážně nestíhala) moc užitečných věcí a udělali nádherné fotky.
Poté jsme se přemístili do zdejšího muzea, kde jsme pobyli asi tak hodinku. Byli jsme vůbec poslední návštěvníci tohoto muzea, jelikož se bude bourat a stěhovat do nové budovy. Moc vám nevylíčím jaké ty exponáty vlastně byly, jelikož jsem měla dost práce s tím, přesvědčit moje nohy, aby se nepodlamovaly a ještě chvilku vydržely!

Vůbec nechápu, jak jsem se domotala do hotelu. Necítila jsem své tělo od pasu dolů. Jediné, co jsem měla před očima byla postel!!! Nemohla jsem se dočkat, až si lehnu a odpočinu si. Moc dlouho jsme si nepoležela, protože sme dostali celkem velikej hlad a chtěli jsme se jít někam najíst. Chyběla nám akorát Sandra, která pojala svůj úkol se zprávou velice vážně a místo jídla se vrhla na psaní.
Našli jsme jednu příjemnou pizzeri, kde sme se najedli a po dobré obědověčeři jsme ještě absolvovali mini procházku městem. Pan profesor Janda a já jsme se těšili, že si užijeme „romantickou“ procházku k moři ve dvou (Mariana nechtěla jít a panu profesorovi číslo 2 byla zima), ale tu nám bohužel pokazil Honza Foustka, ktrerý s námi chtěl za každou cenu jít. No nic, snad příště, pane profesore!

Druhý meeting. Katastrofa. Jak jinak to mám říct. Nedokážeme se absolutně domluvit. Jedinej kdo je ochotnej komunikovat jsme my a Italové. Řekové neuměji ani slovo anglicky, mám pocit, jako by to sabotovali!!! Musím z politováním konstatovat, že tento den pro mě moc dobře nezačal a ani neskončil. Možná i z jiných důvodů.

_______________________________________________

Pondělí, 13.11.2006
Mariana Sládková

Dnešek začal stejně jako ty předchozí, melodií finské polky, telefonátem od pánů profesorů a snídaní. Při dopoledním meetingu,který byl o polovinu kratší,než měl původně být, se jako obvykle slova ujal pan profesor Dán. Většinou se mluvilo o příštím meetingu,který bude na jaře v Praze. Po hodině a půl jsme odešli z hotelu a zamířili dolů k moři. Cestou jsme přišli na to,že chybí Honza a tak se pro něj pan Dán společně s Janou vrátili. Já se Sandrou,panem profesorem Jandou a Italama jsme zašli do přístavu a tam fotili,fotili,fotili a fotili. Řekové se mezitím zasekli v nedaleké kavárně a my se k nim po chvíli vrátili a dali si Ice Coffee. Jana, pan profesor a Honza se pořád neobjevovali. Později vyšlo najevo,že se šli projít sami :o)
Dál byla na programu prohlídka místních laboratoří,určených pro sedm Heraklionských středních technických škol.Pro studenty,kteří nás tam potkali,jsme byli dokonalá atrakce. Ukazovali si na nás, pokřikovali,byli jsme téma dne. Mimozemšťani z Itálie a České republiky.V laboratořích jsme viděli počítačové učebny, dílny, klasické třídy, ale především jsme všichni zírali na profi nahrávací studio. Bylo špičkově vybavené, od kamer a mikrofonů, po odzvučněnou místnost a za sklem mixážní pult. Tohle tak mít u nás ve škole….
Večer byl v plánu tradiční večer. S typickou večeří, tanci a živou muzikou, ve staré řecké vesničce, která stará vůbec nebyla, jen byla postavena pro komerční účely. Ale to neměnilo nic na tom, že to bylo moc pěkné. To je asi tak všechno, co o té vesnici vím, že byla pěkná. Protože díky jednomu strašně nebezpečnému deštníku, který si dělal co chtěl a otvíral se podle vlastní vůle a neustále vystřeloval, jsem já, Jana,Sandra a později i Honza,měli co dělat,abychom se nesmáli. Staff (Kréťan) dokonce řekl Sandře, že když se přestane smát, tak jí koupí nový deštník. Wow. Kdo tam nebyl, nepochopí :o))))))
Po prohlídce jsme si připili typickou řeckou Rakií (přirovnala bych to k české slivovici). Potom jsme se posadili ke stolům a začala klasická řecká večeře o asi padesáti chodech, včetně šneků, kteří byli ještě v ulitě a já se Sandrou jsme je fakt daly. Šílený. Celý večer provázeli tanečníci v řeckých krojích, kteří byli FANTASTICKÝ - fakt váleli a my se k nim mohli přidat. Všichni z naší české delegace to vyzkoušeli a bylo to bezvadný! Celý večer se hodně jedlo a ke konci už byly někteří unavení.. Někdy kolem půlnoci jsme se sebrali a jeli domů. Tenhle večer považuju za nejlepší z celého týdne!
SUPER !!!

_______________________________________________

Úterý, 14.11.2006
Vít Janda

Další snídaně v hotelu Irini a příprava na exkurzi v univerzitních laboratořích a na oficiální recepce. Odjeli jsme společně autobusem a nedokázali jsme si přesně představit, co nás čeká. Již z autobusu jsme si opět mohli všimnout toho, že město Heraklion prochází v posledních letech obnovou. Novostavby a nově rekonstruované domy kontrastují s ruinami a pozastavenými staveništi.
Kvete především výstavba "na zelené louce", čehož příkladem jsou i nové univerzitní komplexy, které jsou těsně před dokončením. Podobně je tomu i s přibližně deset let starou moderní budovou univerzitních výzkumných laboratoří - Foundation of Research and Technology - Hellas (FORTH). Zde
jsme byli vlídně přijati a provedeni vybranými úseky výzkumu. Zdejší výzkum má velmi široký záběr v oborech fyziky, biologie a chemie. Po úvodní přednášce, během které jsme si mohli udělat jen stručný přehled o činnosti zdejších laboratoří, jsme navštívili jednotlivá vědecká pracoviště. Pro nás laiky byl zajímavý pohled pod pokličku výzkumu umělé inteligence, kde jsme mimo jiné obdivovali malého robota, kterého vědci učili vyhodnocovat svou lokaci a následně se rozhodovat o dalším pohybu. Dalším velmi podstatným odvětvím je zde výzkum laseru a jeho další uplatnění ve výzkumu a v praxi. Jsou zde mimo jiné vyvíjeny složité přístroje, které se používají k analýze a restaurování starých uměleckých předmětů a památek.
Bylo velmi náročné orientovat se v tom, co nám zde bylo předváděno, protože veškeré informace byly složité jazykově a hlavně obsahově. Musím zmínit všudypřítomnou řeckou pohostinnost, neboť opět nebylo opomenuto občerstvení.
Dalším bodem programu byla návštěva radnice a poté prefektury Heraklionu. Byli jsme přijati městským zastupitelem ve slavnostních zasedacích prostorách radnice. Zde jsme stručně představili náplň našeho projektu. Podobný průběh měla i návštěva prefektury.
Odpoledne jsme se vrátili do centra, poobědvali jsme a pak jsme si udělali individuální program. S nákupy to v tom okamžiku nebylo příliš jednoduché, neboť obchody zde zpravidla zavírají kolem druhé hodiny a otevírají opět až v podvečer. Poměrně komplikovanou se ukázala být zdánlivě jednoduchá úloha nakoupit květiny pro dámy na dnešní oficiální rozlučkový večer. Ale samozřejmě jsme to zvládli.
Rozlučkový večer se konal již v úterý, protože italská skupina musela bohužel již následující ráno odcestovat zpět domů.
Všechny nás - mírně řečeno - překvapilo místo, do kterého jsme byli večer odvezeni automobily řeckých pedagogů. Restaurant "Maják" s vlastní stolní vodou a s vlastní značkou vína je velmi luxusním podnikem s vyhlídkou na moře, které jsme ve tmě vytušili jen dle světel v dálce
projíždějících lodí. Nebudu jmenovat všechny chody, které předcházely hlavnímu pokrmu, kterým byla vařená koza servírovaná s rýží vařenou v jejím vývaru. Byl jsem nadšený jednoduchostí tohoto jídla a přitom vynikající kvalitou, i když uznávám, že to nebylo nic pro středoevropské gurmánské konzervativce. Celý večer se opět velmi vydařil.
Podařilo se nám překvapit odpoledne nakoupenými tulipány, pobavili jsme se dvěma eskamotérskými čísli sympatického Mantose. Po návratu do hotelu jsme se rozloučili s italskou skupinou. S panem Dánem jsme ještě setrvali v hotelovém baru u šálku řecké kávy a pracovali jsme na webu našeho projektu a pak jsme ještě chtěli připravit pro italské studenty DVD s nasbíranými fotografiemi. Úterý pro nás skončilo kolem třetí hodiny ranní.
_______________________________________________

Středa, 15.11.2006
Mgr. Radek Dén

Naše mise už se :-(bohužel) chýlí ke konci, práce a „povinné“ návštěvy radnice a prefektury jsou za námi – čeká nás volný den.Můžeme si poprvé trochu přispat, i když my jdeme s Janou jako každé ráno běhat na pobřeží, tentokrát až v 8:15, což je fajn.Ostatní si trochu přispí, scházíme se na snídani. Po mírném předbalení, ke kterému každý přistupuje velmi individuálně se scházíme s našimi snědými a příjemně temperamentními řeckými hostiteli dole v lobby a v 11:00 vyrážíme do akvária, asi tak 15 km východně (nebo západně?) od Heraklionu. Dorážíme na místo a okamžitě bez domluvy se spontánně ženem k moři. Je bezvadné počasí, svítí sluníčko, 25 °C, mírný příjemný vánek od moře…je jen otázka času, kdy někoho napadne vytáhnout foťák… Sbírám pár oblázků pro syna, Vítek má mnohem duchaplnější činnost – zaměřuje se na fosílie mořských živočichů. Akvárium je moc pěkné, tak akorát dlouhé, Vítek filmuje o sto šest, všechny nás fascinuje barevnost a pestrost podmořského života – hitem jsou především žraloci, murény, kanice a mořští koníci.
Následuje oběd, vypadá to, že majitel restaurace na pobřeží, kde kotvíme musel nejprve vyrazit na nákup, popřípadě na lov, poněvadž mu příprava neskutečně trvá. Když nám pak donese velkou mísu obloženou všemi možnými dobrotami, salát a a opečené brambory, odpouštíme mu (alespoň tedy já ano). Řečtí kolegové nás v rámci oběda učí pít tzv. Ouzo, což je velmi osobitý středně alkoholický drink s výraznou chutí lékořice (pendrek, brrr!). Nalejou půl deci do štíhlé vyšší sklenice, a…….nemůžu uvěřit tomu, co vidím…… dolejvají to vodou!!! Po prvním loku se na sebe s Vítkem podíváme a je jasné, že naše mozky se shodně intenzivně zabývají vymýšlením zdvořilého sdělení, že tohle „fakt nemusíme“ – rakie je rakie. Ostatní členové naší výpravy jsou však s ochutnávkou pendreku celkem spokojeni – no proti gustu….
„No a co teď?“, ptá se Manos s Marií, máte nějaký plány?
„Jdeme nakupovat,“culíme se s Vítkem,“zatím jsme toho moc nestihli…“
„Didn´t we tell you the shops are closed on Wednesday…?“
Trochu nám všem tuhnou rysy, ale nakonec to „kousnem“…co nám ostatně jiného zbývá. Je půl druhé a my se vracíme zpět – celou cestu na sebe děláme z aut opičky a holky, jedoucí s kolegou Manthosem, do toho navíc tancujou. Po dvou až tří hodinové procházce uličkami nezvykle klidného Heraklionu, jsme už trochu ucouraní a chceme jít na kafe. Sraz je v 5 před radnicí. 5:15 pouze Vítek, Honza Foustka a já….5:20,….5:30 nic – říkáme si, dámy asi nakupují a zapoměly na čas. Vítek vytahuje telefon a zjišťuje, že holky sraz vzdaly a už si dávají sprchu na hotelu – zrádkyně! Čistě pánská společnost se tedy vydává směrem z centra na sever k pobřeží, kde „tušíme“ příjemnou kavárnu. Cestou dost fotíme, úplně nás pohlcuje krása pravoslavných kostelů. Nemám stativ, tak se v každém kostele plazím po zemi (ačkoliv jsem ateista, vypadá to velmi zbožně), pokládám foťák na studenou podlahu a podpírám ho obalem, aby mířil na oltář. Konzultace s Vítkem, velká clona kvůli hloubce ostrosti, závěrka otevřená na 15 vteřin, nastavená samospoušť a je to!Bezva záběr na to jaká je tu tma..!
Kavárna je velmi příjemná, jsme tu sami a z tabule za asistence neméně příjemné číšnice
luštíme řecké hieroglyfy, zcela jistě znamenající kávu tak a onak. Volíme (již poněkolikáté během pobytu) Greek coffee, něco jako turek, ale ohřívané v džezvě, s mnohem bohatší chutí a s minimem logru. Koukáme z Vítkem z okna ven a příjemně mlčíme, zatímco Honza si fotí krásné starožitné hodiny u dveří kavárny…
Po několika dnech zas večeříme ve fast foodu. Je něco kolem půl osmé, sedíme venku, už je dost chladno. Dáváme si kuřecí pita gyros a špíz suvlaki, pijem colu a sodovku. Přestože Vítek se Sandrou a Marianou vtipkují, cítím, že naši skupinu ovládla lehká melancholie – zítra už frčíme. Ještě je ale před námi poslední večer – jdeme s Řeky do klubu!
Přestože je středa, je plno – takže jsme vděční za 2 vysoké stolky poblíž zadního baru. Nikomu nevadí, že je to jen „na stojáka“, rychle vytváříme dva řecko-české hrozny a hned od začátku se celkem bavíme. Tohle je evidentně to nejlepší, co tu v Heraklionu mají, vypadá to tu dost nóbl, ale žádné snobství z chování lidí necítíme. Objednáváme si pití, muzika šlape a Sandra to(zatím na místě) pomalu „rozbaluje“. Už nějakou dobu jsem věděl, že Sandra ráda tancuje, ale to, co předvádí v tuto chvíli prostě nemá obdoby. Její nepřetržitý dvouhodinový tanec, v rámci něhož zatáhne na parket (který si sama vytváří) a naučí svým kouskům postupně téměř všechny Řeky a Řekyně z projektu, Janu, Vítka, mě a strhne na sebe pozornost minimálně třetiny obrovského honosného klubu, je pro nás pro všechny nezapomenutelný zážitek. Tenhle večer prostě patří Sandře :-).
Ve 3:27 finišujem s balením před odletem. Ale to už je vlastně čtvrtek, to už někomu lezu do zelí…Středa byla dlouhá a byla fajn.

Čtvrtek, 16.11.2006
Šťastný a bezproblémový návrat domů.



Bc. Vít Janda
2006-11-26
Sdílet na Facebook
© 2014 GYMNÁZIUM JANA PALACHA PRAHA 1, s.r.o.
Pštrossova 13/203, 110 00 Praha 1
studijní obor: 7941K41
ochrana soukromí